Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zvířata kolem nás:

 Vztah člověka a zvířete byl mnohdy popsán v různých článcích, pojednáních, či statích.
Ne vždy ale dostatečně zdařile, aby správně vyjadřoval text přesně danou myšlenku, nebo fakt. Je totiž zcela nesnadné popsat to, co se odehrává někde uvnitř ... ani já nikdy nesvedu popsat to, co cítím v nitru své duše.
Snad jen básník něco takového svede.

Člověk a zvíře ... intermezzo ...
Jestliže člověk a zvíře vzájemně se vcítí do niter, pak v jedno splynou.
Tělesně sice dva tvorové, duší ale jen jeden celek sou.
Jak jinak si vysvětlit jejich naprostou harmonii, jejich společné jednání a chování k jejich okolí?
Mnohdy se mě lidi ptají, jak je možné, že se nebojím ani šelem, že nemám strach vejít do výběhu k lvici, která k sobě během nemoci svých mláďat nepustí ani vlastního ošetřovatele, o zvěrolékaři ani nemluvě a mě dovolí jí i jim dát třeba i lék, který od předešle jmenovaných nepřijala?
Jak ale odpovědět jim na tuto otázku. Jak jim, kteří sou nevědoucí a nechápající, vysvětlit, že sme k sobě vzájemně promluvili (já a ta lvice) duší? Jak říct těm, co nevěří, že zvíře může promluvit ke mě, o čem sme si povídali?
Jen by mě považovali za blázna ... oni, nevědoucí.
Naše oči se do sebe zahleděli a já v tu chvíli věděl všechno, jen sem to do lidské řeči nedokázal přetlumočit, nedalo se. Popiš neznalému vánek ... sytému hlad, zvlaženému žízeň, hřejícímu se v slunci chlad ... nemožno.
Tak se nedá popsat cítění lvice tomu, kdo neumí číst v jejích očích.
Tak se nedá statkáři popsat stesk jeho koně po volné stepi.
Tak se nedá popsat tomu, kdo jen cvičí psy, stesk jejich po životě jejich vlčích předků ve smečce v divoké širé volné savaně.
Tak se nedá popsat ani touha dnešních trempů v Čechách po životě Cowboyů na Divokém západě (jak mnozí romanticky touží).
Tak se nedá popsat malířův sen po dokončení díla, jenž jej snad jednou proslaví.
Tak se nedá popsat sen stavitele o stavbě, která jej nesmazatelně zapíše do dějin.
Jak jinak vyjádřit to, ce je nepopsatelné?
Tak stejně se nedá nikdy přesně popsat, co vnímá člověk, jenž zvířecí řeči rozumí. Ten, který zná význam slov spisovatele Rudiarda Kiplinga, díky kterým si Mauglí rozuměl s ptáky, pantherem, vlky i hadem: "Sme stejné krve bratříčku, ty i já."

(Nedokončeno!!!) Také bude brzo vypsáno. (Stavba kotce pro psa)

 

Pro začátek sem přidal aspoň pár příběhů z ciklu "Člověk a zvíře ... vzájemné soužití."

 

Komentáře

Přehled komentářů

toddf.lewome.se

(toddf.lewome.se, 21. 4. 2019 11:37)


Hello, all is going perfectly here and ofcourse every one is sharing facts, that's truly good, keep up writing.
toddf.lewome.se

Re: toddf.lewome.se

(Míra, 16. 7. 2020 15:01)

Děkuji moc.

aresgrb.se

(aresgrb.se, 21. 5. 2020 3:59)


I think this is among the most vital information for me. And i'm glad reading your article. But should remark on some general things, The website style is ideal, the articles is really great : D. Good job, cheers

nogen.aliols.se

(nogen.aliols.se, 10. 5. 2019 6:33)


Hi there, I discovered your site by the use of Google while searching for a comparable topic, your website got here up, it appears to be like great. I have bookmarked it in my google bookmarks.
Hello there, just was alert to your weblog thru Google, and located that it is really informative. I am going to be careful for brussels. I'll be grateful in case you continue this in future. Many other people can be benefited out of your writing. Cheers!
nogen.aliols.se

Instagram follower kaufen

(Ronaldmog, 9. 5. 2019 4:29)

Netter Beitrag, gefällt mir :)

webfu.ilmali.se

(webfu.ilmali.se, 19. 4. 2019 23:25)


Hello! This is my first visit to your blog! We are a collection of volunteers and starting a new initiative in a community in the same niche. Your blog provided us useful information to work on. You have done a marvellous job!
webfu.ilmali.se

brannande fotter pa natten

(nseo-sw.men, 28. 10. 2018 12:58)


What's Going down i am new to this, I stumbled upon this I've discovered It absolutely helpful and it has aided me out loads. I am hoping to give a contribution & help different customers like its helped me. Great job.
brannande fotter pa natten nseo-sw.men/how-to-quickly-lose-weight/75396-braennande-foetter-pa-natten.html

Test, just a test

(xerka, 6. 10. 2018 12:57)

Hello. And Bye.

Test, just a test

(umla, 21. 9. 2018 12:30)

Hello. And Bye.

Noc.

(Míra, 15. 3. 2011 0:41)

Ačkoliv již dávno slunce zapadlo a byla noc, teplota vzduchu nikterak neklesala a stále bylo vedro stejně, jako celý předešlý den.
Zůstali tedy oba i v tuto chvíli zcela svlečeni a chladili se ve vodě tůně řeky, zatím co na břehu hořel jejich malý ohýnek.
Byla to řeka s tak širokou hladinou, že nebylo možno dohlédnout tmou na druhý břeh a v místě kde se koupali tvořil říční zákrut navíc velikou tůň. Díky tomu byla zde, v tomto místě hladina naprosto klidná a téměř nehybná.
Oba již byli trochu postarší, on s hustým, prošedivělým plnovousem, oba s dlouhými prošedivělými vlasy, ona mírně silnější, s plnoštíhlým tělem, ale s krásným zaoblením boků, zadečku a stehen, on naopak velice štíhlý, ba trochu i kostnatý.
Sice se nechtěli vzdalovat od břehu, neboť vzhledem k svému věku již nebyli nikterak zdatní plavci, ale nebáli se být i ve větší hloubce. Věděli že sou před utonutím chráněni svým průvodcem, obrovským hadem, jenž je nesl na hladině svým mohutným tělem.
Stále kolem nich kroužil ve vodě a kdykoliv se mu zdálo, že hrozí, že se potopí pod vodu, podepřel jejich těla závity svého vlastního.
Jeho mohutná plochá hlava se neustále pohybovala mezi nimi a jeho hbitý jazyk se občas dotýkal jejich těl, aby se přesvědčil, že sou to opravdu oni.
Tak měli možnost se věnovat svým pohledům na černou noční oblohu, posetou miriádami hvězd a vnímat jen krásu těch perel na nebi.
Nic je nerušilo a jejich společník, nesoucí je po hladině jim skýtal možnost se věnovat tomuto pohledu.
Když pak vystoupili tou horkou nocí z vody na břeh, následoval je i tam. Stočil své mohutné tělo do několika smyček a oni spočinuli na něm, opírajíc se o něj těly a hlavami jako o pohovku a znovu se zahleděli do hvězd. Jeho dech na ně působil, jako kolíbka, jak se vlnil, takže po chvíli je ukonejšil k spánku.

Kůň.

(Míra, 14. 3. 2011 21:36)

Ač nerad, tak nebylo zbytí, neboť civilizace v kraji neskýtala jinou možnost. Tak se pod kopyty jeho koní ozvaly nepříjemné zvuky, jak dopadala na asfalt silnice, po které se musel vydat na další cestě. Pro jeho, tohož, jenž jej nesl, to sice bylo hodně nepříjemné, ale ještě to nebylo nejhorší, ale jeho soumar, kterého vedl za sebou, to měl s nákladem na hřbetě horší. Naštěstí soumar nenesl těžkou výbavu, jakou by měl v zimě (kožešiny, teepee ..), ale jen lehkou letní, pár dek a podobných drobností.
Ale ani tento fakt neodradil jej a jeho koně od další cesty k cíli. Nevšímal si ani údivných, či výsměšných pohledů obyvatel vesnice, kterou v příštích chvílích projížděl, byl naprosto netečný k poznámkám, či pokřikování. Kabátec s třásněmi na hrudi a rukávech, opásaný koženým opaskem, za nímž měl zasunutou dlouhou dýku bez pochvy, překrýval tmavou košily, a na stehnech kalhoty sametově hnědé barvy, překryté koženými leginami, chránícími holeně před trny porostu, když se prodíral občas divočinou. Dlouhé prošedivělé vlasy mu vlály z pod stetsonu vmáčklého do čela, aby mu krempa kryla oči před oslněním pálícím sluncem na obloze.
Nebyl to indián, ačkoliv měl jejich vzezření. Byl to běloch. Ale indiána připomínal nejen výbavou, oblečením a vzhledem, ale hlavně svým klidem a netečností k lidem ve vsi. Nevšímal si jejich pokřikování, ani výsměšných poznámek.
Když pak projel vesnicí, tak dřív, než se vzpamatovali, zmizel někde v divočině.
Po nějakou dobu o něm nikdo neslyšel, až se jednoho dne stalo, že se stratil jeden malý chlapec.
Jaký byl pak údiv lidí ze vsi, když po několika dnech marného pátrání se ve vsi objevil kůň toho bílého indiána a přivezl na hřbetě chlapce zcela v pořádku a zdravého. A když chlapec z koně seskočil, tak ten se otočil a sám zase zmizel v lesích.
Od toho dne již koně, ani indiána nikdo ze vsi nikdy neviděl ...

Re: Kůň.

(RAZYrazykrak, 14. 3. 2011 21:38)

zdravím .. Tohle je z tvé knihy života a nebo z nějaké knihy. Ptám se jen proto že je to skutečně nádherné

Re: Re: Kůň.

(Míra, 14. 3. 2011 21:39)

Jsou li, člověk a zvíře, zžiti a schopni vnímání jeden druhého (a podotýkám, není to jen u zžití člověka a koně), pak společně tvoří jeden celek a jedno sou.
Spolu pak mohou dokázat mnohé, co jiní nechápou.
Wašte wašte, Oyúmniyan šúnka wičháša.

Lavina

(Míra, 28. 1. 2010 18:27)

Odraz slunečního světla od neuvěřitelně vysoké vrstvy sněhu oslepoval všem mužům, brodícím se tím sněhem oči.
Marně pátrali v zasněžených horách po jediné známce života.
Ticho a pusto, jen všude sníh mezi skalami a kamenná suť v místech, kde se přehnala lavina.
Když se začínalo stmívat pohlédli všichni vzájemně na sebe ... v očích beznaděj, zoufalství. Stratili tu kamaráda a tušili, že druhý den ráno mu již nebude pomoci, pokut jej vůbec najdou.
Náhle jeden z nich zvolal: "Ticho, mlčte, něco sem zaslechl ..."
To se někde u skalního převisu ozval zvuk, jako by někdo o skálu škrabal kusem dřeva, či něco podobného.
Rozběhli se tím směrem ... avšak v příští chvíli zas uskočili.
Ze závěje pod převisem se vyškrabal vlk.
Když je uviděl, pohleděl na ně s nedůvěrou v očích a začal vrčet s vyceněnými tesáky. Pak se ze sněhu vynořil druhý ... také se na ně díval nedůvěřivě.
Tichý šramot za nimi je ale přiměl se otočit zpět k díře, z níž vylezli. Začali s vervou odhrabávat sníh pod skalou.
Muži, kteří tomu všemu tiše přihlíželi náhle zkoprněli překvapením ... z díry, kterou vlci vyhrabali a zvěčili náhle se vynořil jejich ztracený kamarád ... jen pár odřenin, ale jinak nezraněn.
Teprve jeho vyprávění jim poskytlo vysvětlení.
Když se strhla lavina, smečka vlků se zrovna k němu blížila a je i možné, že se chystala jej napadnout v domnění, že je kořistí. Ale když se pak stihl schovat pod převis před lavinou, tak s údivem zjistil, že i vlci se skryli na stejném místě a společný boj o přežití pod sněhem pak byl příčinou, že nebyl najednou pro smečku kořistí, ale spolubojovníkem s lavinou sněhu ...
Od té doby se po kraji povídá, že každou zimu můžete v horách podkat muže, janž společně s vlky loví a o kořist se s nimi dělí ...

Nad jezerem. (1/2)

(Míra, 28. 1. 2010 18:25)

Slunce se právě přehouplo přes zenit. Teplota vzduchu stoupala k dennímu vrcholu ... téměř se nedalo dýchat. Na malé jezerní molo, u kterého chyběla loďka, dopadly kroky vstupujícího muže. Možná je to jen rybář, který přišel zkusit štěstí, zda něco chytí? Ale kde má tedy udice?
Byl to postarší muž, dosti vysoký, štíhlý, ba až hubený, s prošedivělým plnovousem, zastřiženým pod bradou do pravidelné polokoule, avšak bez zaholení na krku a lících, stejně prošedivělými dlouhými vlasy splývajícími na záda a s hluboce vpadlýma hnědýma očima.
Oděn byl do lehkých zelených kalhot a staré vojenské plátěné košile. V pase široký kožený opasek, na něm se na levém boku houpalo zavěšené pouzdro s dýkou, zatím co na pravém smotaný dlouhý bič s krátkou rukojetí, splétaný z tenkých řemínků. Na zádech nesl podivnou velikou tornu, či něco podobného, zřejmě z nějakého silnějšího plátna, na první pohled připomínající starou tornu amerických vojáků z druhé světové války, jen o dost větší. Bylo to z podivného, neurčitého materiálu ve stejné barvě, jako jeho košile.
Došel až na okraj mola. Chvíli postál a hleděl na hladinu, v níž se odráželo slunce, až jej oslňovalo. Přimhouřil tedy oči a snažil se rozhlédnout, jako by pátral, zda je někde někdo v okolí. Vzhledem k tomu, že však nic neviděl, zaposlouchal se, zda mu něco neprozradí vzdálené zvuky. Neslyšel ale nic, co by prozrazovalo přítomnost někoho cizího. Tak se otočil hlavou směrem ke břehu a malým nenápadným, téměř neznatelným pohybem hlavy pokynul.
Ze stínu lesíka vyšli za ním na molo dva zcela černí psi, němečtí ovčáci a žena, která zřejmě celou dobu na tento pokyn čekala.
Byla silnější postavy, ale s pěkným kulatým zadečkem, s většími i když již povadlými prsy, což také svědčilo o jejím již vyšším věku. I její vlasy byly již prošedivělé a spadávaly jí po zádech až do pasu, ohraničujíc svými prameny tváře nepravidelného, ale kulatého obličeje s vysokým čelem, avšak přesto jakoby dětského. Oči měla světlé, jakoby byli i ony věkem prošedivělé, byl v nich přesto vidět pohled plný něhy a lásky nejen k tomu muži, nýbrž i k celému jejímu okolí.

Nad jezerem. (2/2)

(Míra, 28. 1. 2010 18:24)

Vzhledem k vedru, které panovalo, byla jen velmi lehce přioděna v tenkém šátku, uvázaném okolo těla v podpaží, zahalujícím jen trochu její ňadra břicho a boky, přes něj měla okolo pasu opasek o poznání užší, než měl on. I ona měla na opasku zavěšené pouzdro s dýkou a na pravém boku měla za opaskem zavěšený ještě jeden šátek, stejně lehoučký, jako ten, který měla na těle. Oba šátky byli v též barvě splývající s barvami přírody okolo nich, jako jeho oblečení, aby nebyli nápadní. I ona nesla na zádech podobnou tornu, jako měl on, jen o poznání menší.
Vzhledem k tomu, že byli zvyklí se v přírodě pohybovat naprosto tiše, nebyl slyšet téměř žádný zvuk po celou tu dobu, takže by nikdo vůbec neslyšel jejich příchod, ani to, že se na molu někdo pohybuje. Jen vlnky, narážející do mola, tiše šplouchaly.
Psi, doprovázející je, se též pohybovali zcela neslyšně a když se oni dva zastavili, ulehli jim k nohám.
Muži stačilo jen tiše pokynout a oba psi hned věděli co jim chce vyjádřit.
V těch pokynech však nebyla panovačnost a příkaz, jen vyjádřené přání, to oba věděli.
Když muž i žena usedli k odpočinku, psi se k nim přitiskli boky, přivřeli oči a dávali znát svou radost, že sou spolu.
...
Večer, když se setmělo a ochladilo, psi ulehli k muži i ženě tak, aby svou tělesnou teplotou zahřívali i muže i ženu, ve chvíli kdy se nazí zamotali do kožešiny a uložili k spánku.

Vlk a jed ...

(Míra, 28. 1. 2010 18:14)

S viceněnými tesáky hrčel z hlouby hrdla ... ten vysoký tvor na dvou nohách před ním byl něco, co viděl poprve v životě.
Nejraděj by po něm hned skočil, ale bránilo mu v tom něco, co se kmitalo v černém dolíku v závěji vedle toho tvora a vydávalo teplo ... čím blíž přistoupil, tím víc to teplo cítil. Bylo to teplo tak silné, že sníh okolo toho tál.
Když ten dvounohý tvor viděl, že nejde blíž, tak se v klidu nějak divně zmenšil, jeho nohy se skrčili a tělo se dotklo kožešiny ležící vedle toho, co vydávalo teplo.
Pomalu se přiblížil ... pak ucítil vůni masa, ale ne takovou, na jakou byl zvyklý. Ten tvor najednou z toho, co hřálo, vytáhl nějakou dlouhou větev a na ní uviděl to, co vydávalo tu příjemnou vůni. On z větve oddělil kus toho teplého masa a hodil jej před jeho nozdry na zem.
Očichal maso ... vonělo příjemně a když je opatrně okusil, zjistil, že velice dobře chutná, přestal vrčet a místo toho se pustil do tak moc dobrého sousta.
Uběhla dlouhá chvíle, kdy na dálku stále větřil pach toho podivného tvora, ale když si byl jist, že mu od něj nic nehrozí, lehl si opodál, ale jen tak daleko, aby mu to zářící a sálající příjemně prohřívalo jeho skřehlé tělo.
Neodvážil se k tomu ale blíž, tušil, že by naopak mu to teplo mohlo ublížit.
Čas pokročil, setmělo se a přiblížila se noc ...
Ležel, hlavu opřenou na předních tlapách. V tu zaslechl podivný šramot a šustot. To se po sněhu pohyboval nějaký malý tvoreček, který mu téměř nestál za povšimnutí, věděl ze své staré zkušenosti, že je dokonce nebezpečný, ale nevšímal si jej. Pak si ale všiml, že ten tvoreček se blíží k tomu vounohému, který mu před tím poskytl teplé sousto a teplo k zahřátí, uvědomil si, že zde platí to, co v jeho staré smečce, kterou kdysi míval, je třeba pomoci tomu, kdo nám pomáhá lovit. Tak přiskočil k tomu nebezpečnýmu tvorečkovi a kousl do něj. Sice hned dostal štípanec do horní dásně, ale neváhal i tak skousnout ještě víc.
........
Ubehlo několik dnů, kdy moc nevnímal, co se kolem něj děje, ale když se z toho stavu probral, tak viděl, že leží na nějakých kožešinách, před ním byla nádoba s vodou a na kusu dřeva několik soust zase toho teplého, vonícího masa. Nedaleko něj zas bylo to, co tak krásně hřálo. Jen oblohu neviděl, všude dokola byly podivně na sobě ležící kmeny. A ten dvounohý tvor seděl na něčem, co nedokázal popsat a nikdy to neviděl. Cítil, že mu chybí volný prostor, ale nebál se. Cítil teplo kolem sebe, vůni dřeva a bylo mu příjemně.

Dava

(Míra, 28. 1. 2010 18:12)

Když zívla, zaleskly se její tesáky v záři slunce.
Ležela klidně na boku a kojila svá tři mláďata, hlavu opřenou o stehna svého dvounohého přítele, sedícího u ní na trávě.
Její světlehnědou srstí se probíral prsty, přitom ji hladil na šíji.
Klidně hleděl do plamínků ohně, či chvílemi zasněně do nekonečna. Nechal své myšlenky volně plynout a zase utíkat ... nevnímal okolní svět, jen její srst cítil pod dlaní.
Nevšiml si tedy ani toho, že na nedaleké cestě mezi poly se pohybují lidé. Nebyli součástí jeho světa, jenž měl uvnitř v sobě.
A oni zas by nic netušili o něm a jeho přítelkyni, nebýt toho, že si hlasitě zívla. Byli zděšeni ... zvuk byl tak hlasitý, jak dokáže vydat jen královna zvířat.
Copak už někdy někdo z lidí viděl, že by v trávě polehávali společně člověk a lvice s lvíčaty?
Ne, to snad ani nemůže být pravda ...

Nejlepší přítel

(Míra, 28. 1. 2010 18:11)

Když pyšný lidský syn se pod zem vrací,
v němž svět, krom jména, sotva něco ztrácí,
tu sochař v pompě smutku objednaný,
říkáním hrobku zdobí bez příhany -
když dílo skončí, nápis je tam vryt -
ne čím byl mrtvý, ale čím měl být.

Však chudák pes, v životě přítel pravý,
jenž první vítá, brání do únavy,
jenž celým srdcem patří pánu svému,
bojuje, žije, dýchá jenom jemu,
má po smrti být odklizen jak cár,
že pro nebe prý nemá duše dar - (?)
zatímco člověk, hmyz ten (!) tvrdí směle,
že jenom jemu patří nebe celé.

Ach, človeče, ty, jehož chvíle zkosí,
ponížen otroctvím a zkažen mocí,
kdo zná tě dobře, odpor popadne ho,
ty bídná hrstko prachu oživlého!
Tvá láska - smilstvo, věrnost - prázdný sen,
tvůj úsměv - léčka, slovo - podvod jen.

Zlý od přírody, šlechtic leda rodem,
ani té dobré šelmy nejsi hoden.

Vy, kdo ten prostý kámen uvidíte,
jděte svou cestou, truchlit nemusíte.
Já jen, kde leží, vyznačit jsem chtěl,
nejlepší přítel, kterého jsem měl.

Lord Byron